Jak jsem nedostala stáž v Nydrle.

Bylo to jedné květnové noci, když jsem okolo jedné hodiny ráno seděla na internetu a přemýšlela, co s létem. Věděla jsem, že na dovolenou to nevypadá, a tak jsem si myslela, že bych si mohla najít nějakou práci. Brouzdáním po internetu jsem narazila na přihlašovací formulář na stáž do reklamní agentury Nydrle. Byla noc, nechtělo se mi spát a zrovna jsem měla existenciální krizi. A tak jsem se ho vyplnila. 

Po týdnu mi přišel e-mail s pozvánkou na úvodní meeting. Do té doby jsem na to napůl zapomněla a navíc mě ta krize přešla. Bohužel jsem to už stihla rozhlásit po známých a bylo mi blbé jim říct, že se mi prostě nechce. Až cestou na Smíchov, půl hodiny před meetingem, jsem se rozhodla, že tam opravdu půjdu. 

Neměla jsem nejmenší páru o tom, kde to je. Nepamatovala jsem si ani adresu. Cestou jsem se stačila dvakrát ztratit a přišla tam s rezervou dvou minut, uhnaná a v dusném vzduchu zpocená. Fakt dobrá vizitka. O to lepší, že jsem musela vyběhnout do třetího patra. Ale už jejich prosklené dveře a cedulka nad zvonkem mě uchvátila. 

Když jsem tam vešla, první, co mě napadlo, byl chaos. Spousta lidí pohybujících se svižně z místa na místo, chaoticky něco organizující. Ale nebyli vystresovaní a nervní. Pobíhali s úsměvem a organizačním elánem. A všichni byli neuvěřitelně příjemní!

Z původních sedmi uchazečů jsme se sešli dva. Já jako adept na copíka a kluk, co usiloval o místo grafika. Byli tam stážisti, co zrovna končili a chlápek, co celý projekt vede. Byla tam atmosféra neuvěřitelné uvolněná a přátelská. Všichni si rovnou tykali. Dokonce to tam chvíli vypadalo jako na setkání anonymních alkoholiků. A v tu chvíli mi došlo, že tam fakt chci. A když jsem šli na prohlídku celé agentury, utvrdilo mě to o to víc. Ty prostory jsou něco naprosto úžasného! (Mají tam i fotbálek!)

Bylo to mind blowing. Ale nevyšlo to. Byla jsem zrovna uprostřed zkouškového a úkoly k výběrovému řízení jsme nedokázala udělat podle svých představ. Mrzí mě to, ale život jde dál. A třeba to někdy jindy ještě zkusím. A vy můžete také! 

Agentura Hatch pořádá semestrální stáže (+ letní) pro studenty s talentem, kteří si chtějí vyzkoušet, jak to chodí v reklamce. Vytvoří se tříčlenný tým s accountem, copíkem a grafikem, kteří pracují na samostatných i společných projektech. Pro více informací se koukněte na facebook nebo na jejich blog. Koukněte také na oficiální stránky Nydrle. (A nevynechejte ani jejich facebook) A pusťte si tohle čupr vtipné video s lidmi, co tam pracují. A až bude čas, rozhodně to zkuste. Ať už jen proto, že se tam budete moct jít podívat. 

Můj život s lidmi

Ahoj, jmenuji se Jimmy. Jsem čtyřměsíční štěně jorkšírského teriéra. Původně pocházím z Panenských Břežan, ale nakonec se mě ujala jedna fajnová rodina v Prahy, co tam má chatu. Bydlím s nimi dva měsíce a už konečně začínají chápat moje pravidla. 

Naštěstí tihle lidé nejsou moc natvrdlí. Trvalo jim to pouze tři dny, než pochopili, že nebudu spát na zemi jako nějaký pes. Nejsem totiž žádný hlupák a vím, že nejlepší je to v posteli a navíc na polštáři. Brzy jim došlo i to, že maso s rýží nebudu jíst studené, ale teplé. Že mám pelíšek raději na kousání a také, že by mi měli z něčeho vytvořit schody na sedačku, protože tam ještě nevyskočím. Ale pořád tápou v tom, že rozhodně nebudu čůrat tam, kam chtějí oni. 

Jsem osobnost. Většinou moc dobře chápu, co očekávají, že bych měl dělat. A ještě lépe vím, co dělat nesmím. Ale když už lidé používají tak rádi sousloví "život je pes", mohli by si alespoň vyzkoušet, jaký je "život se psem". Ne, pokojové květiny mi nic neudělaly a ano, musím ty listy okusovat, stejně jich mají ještě dost. Stejně jako mají moc hlíny v květináčích. Občas uvažuji nad tím, jak se ti lidi dokáží postarat o sebe, když pořádně nezvládají péči ani o kytky? A co hůř, jak se dokážou postarat o mě?

Výhodou je, že jsem mi všechno projde, protože jsem považován za ultra roztomilého. Může za to nejenom můj rozčepýření kukuč, ale taky má image vítacího pejska, který hází záda a nechává se drbat na břiše za každé příležitosti. A to klidně i když člověčenstvo vyjde ven z koupelny. Roztomilost prostě hýbe světem. 

Idiotem za deset minut

Mým snem bylo dostat na žurnalistiku. Až do letošního roku...

V minulém čase nepíšu proto, že by se mi ten sen splnil. Píšu to spíš proto, že mě to spíš přešlo a bylo mi to trochu zprotiveno. Když jsem udělala první kolo přijímacího řízení (byla sem hodně těsně u bodové hranice - opět, akorát loni to bylo na druhou stranu), měla jsem radost. I když jsem si nebyla jistá, že bych opustila současnou školu. Ale vždycky jsem se tam dostat chtěla a mohla jsem si tím splnit alespoň nějaký ten sen.

Důležité je zmínit, že už v prvním kole při testu jsem si připadala jako z jiné planety. Některá jména jsem viděla poprvé a odcházela s pocitem, že tohle fakt není pro mě. Ale vyšlo to. A tak jsem se ráno trmácela přes půl Prahy, vyfintěná v nepohodlné sukni a botech, ve který mě bolely nohy, abych jim vytřela zrak svým šarmem a znalostmi. 

Více než dvě hodiny jsem i s bolavou nohou stála před strašidelně bílými dveřmi s dalšími jedenácti lidmi, co měli stejný cíl. Byla jsem na řadě čtvrtá. A když po hodině a půl odešli první tři, chtěla jsem to mít za sebou. Porota si ale raději udělala pauzu a já tam šla dost nevrlá.

A nevrlá jsem i odešla. Nechci všechnu vinu házet na komisi. Můžu si za to sama, protože jsem se mohla víc připravit. Co mě ale zarazilo, byl jejich přístup. Nejvíce se jich dotklo, že nečtu současné české autory. No a? Vždycky jsem si myslela, že to je má věc, co čtu. A ano, nic moc mi současná česká literatura neříká. A když jsem zmínila jméno, zase to nic neříkalo jim.

To byl hlavní kámen úrazu. S klidem na duši můžu říct, že mám jistý přehled. Ale v jiných vodách. Nejvíc mě zamrzelo, že zrovna za motivaci jsem měla mizerně málo bodů. Opravdu hodně málo. A ani za boha nevím, co jsem jim tak špatného řekla. U druhé části, kdy se měl ověřit můj NEpřehled v aktuálním dění jsem totálně pohořela. Vím to, protože bych jim po předchozí ždímačce nedokázala říct ani jak se jmenuju. A pořád jsem tam dostala o dost bodů víc, než za věci, co jsem opravdu věděla.

A nakonec mi nezbylo než odejít s úsměvem na rtech, s pocitem, že jsem totální idiot a radostí, že nemusím řešit, jestli budu přecházet na jinou školu. A taky jsem si říkala, kde v Matrixu se asi stala chyba.